Holky z kalendáře

Ženy ve Vysokém jsou Holky z kalendáře

recenze poroty z oblastní přehlídky Josefodolské divadelní jaro 2016

Divadelní inscenace zkušeného a erudovaného divadelního souboru Krakonoš podle předlohy anglického autora Tima Firtha (filmová podoba s cénáře zaznamenala značný úspěch) nás zavádí do jakéhosi anglického ženského klubu, v němž šest žen tráví část svého času. Očekávali bychom záplavu ženských klepů, třenic a podobných klišé, někde se dokonce hlubokomyslně tvářících, to aby zakryly svou plytkost, jak bývá u her s touto tématikou obvyklé. Tady se však autor těmto hloupostem šikovně vyhnul. Postavil proti kolektivu žen společného nepřítele, postavu Marie (vedoucí, terapeutka?), která je nositelkou konzervativního přístupu k režimu a životu klubu. Všechny jeho členky mají navíc svůj další díl soukromého života, do nějž nám některé tu více, tu méně, dávají nahlédnout. V případě postavy Annie se právě to stává hlavním hnacím motivem děje. Její manžel John totiž trpí nevyléčitelnou chorobou. Po jeho smrti se ženy rozhodnou zakoupit do onkologického ústavu na jeho počest a památku novou důstojnou „sedačku“ do čekárny. Pro získání peněz zvolí neobvyklý a provokativní způsob – kalendář se svými akty. Zápletka je tak dána – každá z dam přistupuje k tomuto úkolu dle svého naturelu a svých fyzických dispozic. Hnacím motorem je Chris, která v mimořádně zdařilé interpretaci Jany Drozenové postupně přesvědčí všechny kolegyně. Samotné focení kalendáře je vrcholem inscenace, hereckou souhrou, energií zúčastněných i scénografickým řešením. V druhé polovině se inscenace tematicky a vlastně i svými prostředky láme. Autor staví před postavy problém, jak zvládnout popularitu, kterou kalendář přinese. To samo o sobě slibuje zajímavé náměty a snad i příležitosti pro jednotlivé dramatické postavy k rozvíjení svých osobností. Bohužel motivy pro jednání jsou tu spíše nahodilé, někde i dost umělé a u některých postav i stěží uvěřitelné (postava vedoucí Marie je najednou kalendářem nadšená, když předtím nesouhlasila až k doslova zemdlení). Inscenátorům se tyto autorské neobratnosti nepodařilo zcela překonat, obrací se tak často k jakýmsi mudroslovným proklamacím do hlediště a spontaneitu nahrazují sentimentem. Druhá část inscenace nedosahuje kvalit první poloviny. I přesto je však inscenace Vysockých jasně nadprůměrným pohledem do ženského světa, v němž všechny herečky (i tři herci) naplno využily/i svého talentu, schopnosti na jevišti být, existovat a bavit sebe i diváky. Režisérka Marie Brtková Trunečková spolu s celým tvůrčím týmem jim v tom byla inspirovaně a dovedně nápomocna.

za porotu František Zborník

Převzato ze zpravodaje Josefodolského divadelního jara Kukátko č.2/2016

Zpět

 
Poslední změna: 11.6.2016 © jvav